Glosář

Tento glosář vzniká postupně (a pomalu).

Fojt/rychtář

Slovo fojt má prvotní původ v latinském slově (ad)vocatus = povolaný. U nás bylo převzato ze staroněmeckého slova voit, vogt. Na Valašsku se používalo jako synonymum pro funkci rychtáře, dnešní obdobu starosty. Fojtství bylo území spravované fojtem (či sídlo fojta). V matrikách se lze setkat také s latinským ekvivalentem rychtáře - judex. Šlo o vrchností jmenované nebo obcí volené (někdy dědičné) správce obce. Často bývali v matrikách zmiňováni jako kmotři dětí.

Michal Mikulenka (*1771 - †1833) - rychtář v Prostřední Bečvě - jako kmotr při křtu 19. listopadu 1798. Společně s manželkou Markétou. Fojtem se Michal Mikulenka stal v roce 1797, jako nástupce po svém otci Jiřím Mikulenkovi. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv a články Karla Maliny ve Zpravodaji Prostřední Bečvy (viz. Odkazy a zdroje).

Genealogie

Genealogie zkoumá vztahy mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu. Proto můžeme zejména v občanské genealogii slyšet také název rodopis. Název "genealogie" vychází z řeckého génos či latinského genus, což znamená "rod".

Jde o jednu z tzv. pomocných věd historických (stejně jako např. chronologie, heraldika, numismatika, metrologie apod.), tedy speciální vědní disciplínu, jež slouží ke zkoumání a kritickému hodnocení pramenů historických věd.

Kmotr, kmotra

Kmotr či kmotra je osoba, která se podílí na obřadech křtu a přijímá závazky vůči křtěnci (duchovní příbuzenství). Stát se kmotrem bývalo v dřívějších dobách pro člověka významným činem. Předpokladem kmotrovství byl opravdový život ve víře a většinou také spřízněnost s rodiči dítěte. Kmotr se zavazoval nejen pomáhat jim při náboženské výchově kmotřence a jeho uvádění do života víry, ale také v materiálním zajištění v případě, že dítě osiří. Dříve bývalo nespornou výhodou, že kmotr většinou pocházel ze stejné vesnice či městečka jako jeho kmotřenec. Mohl tak být v prvních desetiletích jeho života skutečně fyzicky účastný i na jeho výchově, a když bylo třeba, být mu oporou.

Lán, celoláník, půlláník, čtvrtláník

Lán je starou jednotkou pro plošný obsah. U nás se tato jednotka používala zhruba od poloviny 13. století; za Přemysla Otakara II. činil 1 lán asi 60 jiter, což je 34,5 ha. Lány nebývaly všude stejné. Tento údaj se vztahuje k tzv. českému lánu. Trochu jiné rozměry měl lán v Německu, ve Francii apod. Navíc se rozlišovalo několik druhů lánů, např. lán královský, na který bylo možno vyset 64 korce obilí. Korec je objemová jednotka (94 litrů). Lán býval také panský, neboli zemský či zemanský. Na něj se vysely asi 53 korce obilí a o 10 korců méně se potom vešlo na lán selský.

Majitelé lánů se nazývali podle toho, jak velká část půdy jim patřila. Vlastnil-li někdo jeden lán nebo jeho násobky, nazýval se celoláník; měl celý lán. Kdo vlastnil polovinu výměry, byl půlláník a jeho majetkem bylo asi 17 ha. 8,6 ha zemědělské půdy, tedy čtvrtina lánu, patřila člověku, který se nazýval čtvrtláník (čtvrtník). Tato pojmenování pro majitele půdy můžeme najít v matrikách zejména na Moravě. Byli to sedláci, stejně jako pasekáři na Valašsku..

Lovec, myslivec, hajný

(Zdroj: ANDRESKA, J., ANDRESKOVÁ, E. Tisíc let myslivosti. 1. vyd. Vimperk: Tina, 1993. 442 s. ISBN 80-85618-12-5.)

Nejvýše postaveným lovcem v zemi, po knížeti nebo králi, býval nejvyšší lovčí. Dalším stupněm organizace byl rovněž lovčí, ale níže postavený, asi to, čemu bychom dnes řekli polesný či revírník. Na Moravě se nazýval slovem lovec (lat. venator). Titul lovčí neznamenal pouze určitou hodnost, ale spíše označoval profesi, druh povolání. Podřízenými lovčích byli hajní. Byli to strážci lesů. Na mnoha panstvích sloužili hajní pouze za naturálie, za užívání panského pole či louky, za příděl dřeva, obilí, sýra a také za to, že byli osvobozeni od roboty. Plat mívali buď nevelký nebo žádný. Jejich finanční příjem tvořilo ponejvíce zástřelné za zvěř užitkovou i škodnou, někdy měli příjem z pokut a z prodaného odpadového dřeva. Hajní a vůbec myslivci však dovedli vydělat na starodávném lidovém léčitelství.

Hájemství nebývala velká, v dnešních mírách sotva 200-400 ha, aby se dala každý den obejít. 2-4 hájemství tvořila revír. Revírů bývalo na panství více. Revírníci bývali poměrně samostatní a museli se umět spolehnout především sami na sebe. Správa panství byla už jednotkou spíše sumarizační, podávající různá hlášení o lesích a zvěři směrem nahoru. Tato jednoduchá, čtyřstupňová organizace plnila dobře své poslání po celá staletí.

Myslivost bývala profesí. Mladík, který chtěl jít do učení k myslivci, potřeboval souhlas vrchnosti. Do učení přicházeli chlapci ve věku 16-17 let, když už fyzicky zvládli alespoň něco z mnoha těžkých prací. Učební poměr býval tříletý a za tu dobu měl učeň prakticky poznat vše, co tvořilo tehdejší polní a lesní myslivost (starost o lovecké psy, určování stop zvěře, stavění plachet, sítí, líčení želez apod.). Učil se používat střelnou zbraň a také troubit na lesní roh.

Podle lesního řádu Marie Terezie z roku 1754 již nestačilo, aby myslivcův výuční list podepsali myslivci příslušného panství. Lesní zaměstnanci museli napříště skládat svoji odbornou zkoušku před ustanovenými krajskými komisaři.

Služební postavené myslivců na velkostatcích předurčovalo v prostředí venkovského obyvatelstva jejich jisté výlučné postavení. Navíc bývali svobodní lidé, na rozdíl od těch, kteří bývali povinni robotou. Zevním znakem této výlučnosti býval služební myslivecký oděv. Bylo také nutno, aby se svým oděvem hlásili ke své profesi, k panství i ke svému stavu. Domovem myslivcům bývaly myslivny a hájovny, často na samotě u lesa.

Lovcem na panství v Polance byl můj předek, Andreas/Ondřej Friedel (1735-1797).

Zápis o křtu Václava, syna Ondřeje Friedela, 26 dubna 1768. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 279, sign. Bi VI 3, str. 81, online zde.

Měšťan

Vlastník městské nemovitosti.

Rodopis

Viz. Genealogie.

Stabilní katastr

Mapování pro tzv. Stabilní katastr se odehrálo ve druhé čtvrtině 19. století. Bylo prvním celorakouským mapováním ve velkém rozsahu a na geodetickém základě. Délkovou jednotkou při měření a výpočtech byl vídeňský sáh. Měřítko katastrálních map je 1:2880. Geodetickým základem byla trigonometrická síť, vybudovaná nejprve pro celou rakouskou monarchii a později i pro uherskou část. Originály mapových listů jsou uloženy v Zeměměřickém úřadě. Jeden adjustovaný a kolorovaný otisk zvaný císařský otisk byl císařským patentem Františka I. určen k uložení ve vídeňském archivu.

Stabilní katastr měl představovat stálý úplný seznam všech pozemků podléhajících dani, vč. udání jejich velikosti, plochy a čistého výnosu. Provádění měřických prací a metoda tvorby katastrální mapy byly pevně stanovena měřickou instrukcí. Měřily se katastrální hranice obce, hranice pozemkových a stavebních parcel, železniční tělesa, silnice, vodstvo a vybrané objekty – boží muka, křížky, mostky atd. Pozemky byly rozlišeny podle druhu (kultury), užívání a tříděny podle bonity do jakostních tříd. Zprvu sloužily originály map obcím k zaznamenávání změn, později je nahradily otisky. 

Český překlad legendy k mapám: Zdroj: ČÚZK

Současně s mapami pro Stabilní katastr vznikaly tzv. Indikační skici, příruční mapy, které byly jakýmisi zběžnými kopiemi originálních map (s poznámkami týkajícími se např. jmen a čísel domů).

Mapy lze prohlížet i objednat v elektronické či tištěné verzi. Ukázky a návod najdete v článku zde.

Stodůlní

Dalo by se říci "hlídač stodol", panský stodůlní (něm. herrschaftlicher scheuerwärter). Byl jím jeden z mých předků, František Tomis (*asi 1816 - † ???) z Velkých Kunčic. Když nebyly alarmy, které by hlídaly obsah stodol (nářadí, obilí...), byl na to člověk-hlídač, "domovník" pro stodoly. V kunčicích nejprve ve službách Antona Skrbenského, svobodného pána ze Hřiště.

Zápis v češtině o tom, co dříve potvrzovaly zápisy v němčině. Neobvyklé povolání jednoho z mých předků. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, online zde.

Venator

Viz. Lovec, myslivec, hajný