11. 11. 2018

Shrnutí výzkumu 28 jmen z památníku obětem Velké války v Uhřicích

11.11.2018

Vlčí mák, symbol Dne válečných veteránů / Dne vzpomínek.

Tak, je dopsáno! (Ale ne úplně všechno.)

Několik měsíců, v roce stého výročí konce Velké války a vzniku Československa, jste mohli číst krátké "medailonky" a stručné příběhy těch mužů, jejichž jména (a zprvu i fotografie) vídávali a vídávají obyvatelé a návštěvníci malebných Uhřic nedaleko Kyjova na památníku u školy. "Výzva od A do Ž" pokryla příjmení obětí války od Adamců až po Živěly. U každého medailonku je v závěru připojen odkaz na "startovací" (tedy nekompletní) rodokmen toho muže, kterému je medailonek věnován.

Seriál o více než 28 dílech si své pravidelné čtenáře našel. Za to jsem vděčný a děkuji vám všem, kteří jste drželi palce a měli zájem. Ze strany vedení obce, po odchodu iniciátorky rekonstrukce památníku, paní Hovězákové, bohužel zájem nebyl. Aktualizace se daří udržovat skrze Spolek pro vojenská pietní místa, kde odkazy na medailonky i fotografie památníku po rekonstrukci jsou. Zmínky se objevila i v časopise České genealogické a heraldické společnosti v Praze.

O to více si vážím podpory ze strany rodiny Mirka Adamce z Uhřic a bývalé učitelky a kronikářky obce, paní Bělohoubkové. Ta dokonce nechala 7. listopadu 2018 za 28 mužů zahynulých uhřických vojáků z 1. světové války sloužit mši v kostele sv. Jana Křtitele.

Dnes, na Den vzpomínek (o němž jsem na blogu poprvé psal 11.11.2015) a při příležitosti 100 let od podepsání příměří, které ukončilo Velkou válku, je na řadě několik shrnujících úhlů pohledu. Poodhalím i něco, co "medailonky" nezmiňovaly.

Čtení o Uhřicích

Kniha Čtení o Uhřicích se o Velké válce příliš obšírně nezmiňuje, stejně jako kronika (pamětní kniha) Uhřic. V kapitole č. 24 (Vznik samostatného státu změnil situaci) k Velké válce poznamenává následující (s. 69):

"V roce 1914 vypukla 1. světová válka. ... Přes 20 miliónů vojáků utrpělo zranění a 10 miliónů padlo. Bylo mezi nimi též 26 obyvatel Uhřic. Např. nejmladší, Josef Rozehnal, zahynul už v roce 1915; v tom čase mu bylo 18 let. Po mrtvých zůstalo 10 vdov a 32 sirotků. Kromě toho bylo 11 osob trvale invalidních, z nich 6 těžce. Podle Jakuba Vrbase bojovalo na různých frontách z obce 14 legionářů, dva muži přišli o život v Rusku. Vdovy a sirotci do osmnácti let pobírali tzv. vdovský a sirotčí důchod - 75 korun měsíčně na osobu."
Obálka knihy Čtení o Uhřicích. Pamětní knihy Uhřic na webu obce už bohužel nejsou k dispozici. Zdroj: vlastní foto (knihu mám ve své knihově)

Kromě 28 mrtvých vojáků a kromě dokumentů legionářů, lze najít také zmínky o (přinejmenším) dalších 20 následujících zraněných a zajatých mužích, kteří do legií nevstoupili a do Uhřic se po válce vrátili. O těch jsem zatím nikde nepsal. Tady jsou jejich jména. Roky narození (uvedené dle Seznamu ztrát) jsem u většiny nekontroloval. Od č. 249 (28. 1. 1915) se v Seznamech ztrát uváděla pouze jména raněných a nemocných, jejichž nejbližší nebyli přímo vyrozuměni.
  • Ludvík Adamec (*1880) - zraněn v roce 1917.
    • (Možná bratr padlého Jakuba Adamce, ovšem narozený v roce 1882.)
  • Teodor Hodan (*1883) - zraněn v roce 1915.
  • Jakub Horych (*1881) - zajat v roce 1915, v zajateckém táboře v Tomské oblasti v Rusku.
  • Josef Hrabec (*1894) - zajat v roce 1916, v evakuační nemocnici ve Vladimiru, Vladimirská oblast v Rusku.
  • Martin Hrabec (???) - zraněn v roce 1915.
  • Josef Hudec (*7.1.1895) - zajat v roce 1916, v zajateckém táboře v Charkově v Rusku.
    • Jeho dědem a babičkou byli mí předci Josef Hudec a Cecílie Adamec. 
    • V roce 1927 se oženil v Liptovském Hrádku s Margaritou Huskovou.
  • Matěj Jandl (*1877) - zraněn a zajat v roce 1915.
  • František Klečka (*30.10.1897) - zraněn v roce 1916.
    • V roce 1931 se oženil s Marií Žilkovou.
  • Matěj Konečný (*21.2.1893) - zajat v roce 1916, v zajateckém táboře Novonikolajevsk (nyní Novosibirsk), Tomská oblast v Rusku.
    • Po návratu se v roce 1920 oženil s mou prababičkou, vdovou po Metoději Rozehnalovi.
  • Leopold Küffer (*25.4.1894) - zraněn v roce 1915 a zajat v roce 1916 v Rusku.
    • V roce 1923 se oženil s Annou Žilkovou.
  • Martin Küffer (*8.11.1892) - zajat v roce 1918, zajatecký tábor Certosa di Padula v Itálii.
    • V roce 1920 se oženil s Františkou Bělohoubkovou.
    • Leopold a Martin Küfferovi byli bratři. Jejich otec se do Uhřic přiženil z Bavorska.
  • Josef Kuchařík (*1887) - zraněn v roce 1917.
  • František Mazel (*1883) - zraněn v roce 1914.
  • Tomáš Prokop (*1895) - zajat v roce 1917 v Rusku.
  • Antonín Strašlička (*1892) - zajat v roce 1916, v zajateckém táboře v Semipalatinsku (nyní Semej v Kazachstánu).
  • Šimon Svoboda (*13.2.1886) - zajat v roce 1916, v zajateckém táboře Skobelev/Fergana (nyní v Uzbekistánu) a v roce 1917 v Rusku.
    • V roce 1909 se oženil s Marii Oujeskou.
  • František Šmudla (*26.10.1879) - zraněn v roce 1915.
    • Narodil se 18 dní před svatbou svých rodičů.
  • Cyril Valihrach (*30.3.1885) - zraněn v roce 1914.
    • Od roku 1910 byl ženatý s Františkou Šmudlovou (sestrou o řádek výše zmíněného Františka Šmudly)..
  • Jakub Závodský (*25.7.1890) - zraněn roce 1917.
    • Bratr Tomáše Závodského, který padl na Piavě.
    • Oženil se v Brně v roce 1916 s Ludmilou Bílkovou. 
  • Jan Žilka (*1882) - zajat v roce 1916, v zajatecké táboře Livny, Orelská oblast v Rusku.

Co dalšího z hobby výzkumu, který jsem prováděl převážně "od stolu", vyplynulo?

Legionáři

Databáze Vojenského historického archivu nabízí z Uhřic 16 legionářů, narozených v Uhřicích. Jejich dochované spisy jsem měl možnost prozkoumat v badatelně VHA v květnu 2018. Zda podle Jakuba Vrbase šlo o 14+2 nebo 14 celkem se už nedopátrám. Navíc je tu jeden sporný případ. Není to však důležité. Zde je oněch 16 jmen legionářů.
  1. Bělohoubek František (*25.10.1885)
    • Legionář, který zahynul a jeho jméno je na památníku v Uhřicích.
  2. Bělohoubek Václav (*17.5.1895)
    • Z legií zběhl, nebyl jako legionář uznán.
  3. Hořava Jiří (*22.4.1896)
  4. Hořava Josef (*22.7.1888)
    • Bratr Jiřího Hořavy.
    • Jeho strýc vlastnil v Texasu bavlníkové plantáže. Před válkou byl u něj a v roce 1917 se v USA přihlásil do legií. V roce 1923 se oženil s Josefou Vítámvás a žil ve Slavkově.
  5. Klečka Jan (*1.1.1893)
  6. Kučera Josef (*28.9.1889)
  7. Lattenberg Josef (*19.2.1895) 
  8. Maleňák Josef (*18.5.1884)
  9. Matras Antonín (*29.4.1887)
  10. Meitner Cyril (*3.7.1890)
  11. Oborník Matěj (*4.9.1869) 
  12. Prnka Jan (*25.5.1896)
  13. Šmíd Karel (*19.1.1881)
  14. Smetana František (*18.12.1886)
  15. Šaněk Jan (*1.3.1893)
  16. Vojta Richard (*10.8.1877)

Dalším legionářem byl Klement Halíř, rodák ze Žarošic (a jeden z tamních 29 rodáků, kteří vstoupili do legií), jehož jméno je také uvedeno na památníku v Uhřicích (i v Žarošicích a Jekatěrinburgu). On a František Bělohoubek byli těmi dvěma legionáři, kteří zemřeli v Rusku. František Bělohoubek se utopil v řece Moča u nynějšího Čapajevsku, Klement Halíř zemřel na skvrnitý tyfus v legionářském  Jekatěrinburgu.

Památník věnovaný legionářům v Jekatěrinburgu. Zdroj: Česká televize

Ostatním se podařilo dostat se zpět domů, do Uhřic nebo do USA. I za těmito legionáři se skrývají příběhy a pohnuté osudy z války i poválečného života. Například sňatky s vdovami po padlých vojácích rakousko-uherské armády. Mají pokračování v zatím nedigitalizovaných matrikách pokud jde o děti, sňatky apod. Prosakují v různé míře až do současnosti. Pravděpodobně se některé jejich zajímavé příběhy ještě pokusím zveřejnit na blogu MY ROOTS.

Vdovy z 1. světové války

Vdov po mužích, kteří se do Uhřic během války nebo po válce už nevrátili, jsem napočítal celkem 16 (z těch, u nichž je ověřen sňatek). Je to tedy o 6 více, než původně uváděl pan Jakub Vrbas. Tady je jejich přehled i (u většiny) s tím, zda se ještě po válce vdaly či nikoliv. "Velkým rokem" svateb vdov a navrátilců vojáků a legionářů z války byl v Uhřicích rok 1921.
  • ???, vdova po Jakubu Adamcovi (ženil se ve Vídni, jméno vdovy neznám)
  • Františka, rozená Snášelová, vdova po Václavu Bělohoubkovi
    • Zůstala vdovou a po válce se už nevdala. 
    • Vnučka po její dceři Drahomíře, paní Mrázková, mi poslala fotografii uhřického památníku ze 30. let, kdy na něm byly všechny fotografie mužů. Fotku sdílím na konci tohoto článku.
  • Marie, rozená Švaňhalová, vdova po nezvěstném Františku Buchlovském
    • Po válce už se pravděpodobně znovu neprovdala. 
    • Vychovala syna Františka, který se v roce 1943 oženil v Násedlovicích.
  • Marie, rozená Němcová, vdova po nezvěstném Tomáši Mazlovi
    • Už se po válce neprovdala.
    • Žili v Archlebově, mimo dceru Anežku narozenou v roce 1900 jsem v "živých matrikách" v Archlebově další Tomášovy potomky nehledal. Anežka se vdala v roce 1923 za Jana Střeštíka z Archlebova (je zde poznámka, že otec je nezvěstný). V této linii mohou potomci žít.
  • Arnošta, rozená Peřinová, vdova po Richardu Miholovi
    • Zůstala vdovou.
    • Potomci dětí, které vychovala, žijí a navštěvují hrob Richarda Miholy v Borzecinu.
  • Jenovéfa, rozená Němečková, vdova po Matouši Peroutkovi
    • V roce 1921 se provdala za legionáře (a kominíka z Turčianského Martina) Matěje Oborníka, rodáka z Uhřic.
    • Potomci tří dětí Matouše Peroutky, které vychovala jejich matka a částečně Matěj Oborník, pravděpodobně žijí.
  • Františka, rozená Němcová, vdova po Janu Pěnčíkovi
    • V roce 1917 se provdala za Floriána Hořavu z Uhřic, bratra legionářů Josefa a Jiřího Hořavů.
    • Dcera Jana Pěnčíka zemřela v 17 letech a další potomky neměl. Žijí zřejmě potomci Františky a Floriána Hořavy.
  • Veronika, rozená Bělohoubková, vdova po Jakubu Poláčkovi
    • V roce 1921 se provdala za Tomáše Bělohoubka z Uhřic.
    • Dcery Jakuba Poláčka zemřely v dětském věku a nemá přímé potomky.
  • Marianna, rozená Hrdličková, vdova po Josefu Ptáčkovi
    • V roce 1920 se provdala za Aloise Olšáka z Valašských Klobouků.
    • Josef Ptáček "nestihl" mít s Mariannou děti, takže nemá žijící potomky.
  • Marie, rozená Panáčková, vdova po (mém pradědu) Metoději Rozehnalovi 
    • V roce 1920 se provdala za Matěje Konečného z Uhřic, zajatce z Novonikolajevska.
    • Metodějova dcera Františka byla matkou mého táty.
  • Marianna, rozená Hrdličková, vdova po Martinu Střeštíkovi
    • V roce 1922 se provdala za Tomáše Střeštíka z Násedlovic.
    • Martinův syn zemřel v 11 letech a přímí potomci tedy nejsou.
  • Cecílie, rozená Hudcová, vdova po Františku Tichém
    • Už se jako vdova patrně znovu neprovdala.
    • Měli tři dcery, které se vdaly a pravděpodobně žijí jejich potomci.
  • Ludmila, rozená Bělohoubková, vdova po Bernardu Válkovi
    • Už se jako vdova patrně znovu neprovdala.
    • Žili v Žarošicích, potomky jsem nesledoval, ale zřejmě existují.
  • Karolína, rozená Sodomková, vdova po Františku Veselém
    • V roce 1921 se provdala za Josefa Šaňka, bratra legionáře Jana Šaňka.
    • František Veselý měl legalizovanou dceru, která se provdala v roce 1929. Co bylo dál, nevím.
  • Amálie, rozená Kocourková, vdova po Tomáši Závodském
    • Chybí mi informace o jejím dalším osudu.
  • Františka, rozená Novotná, vdova po Františku Živělovi
    • Chybí mi informace o jejím dalším osudu.
Nezkoumal jsem podrobněji, jak to dále dopadlo s dětmi a sirotky. Mezi uhřickými muži bylo i pár případů, u nichž visí otazník nad tím, zda vojáci své děti vůbec spatřili živé. Potomci se jim totiž narodili po jejich odchodu do války, z níž pro ně nebylo návratu.

Pokud vás v této souvislosti bude něco zajímat nebo znáte-li "tajemství pokračování" příběhu nových poválečných manželství a osudů, napište do komentářů, kontaktního formuláře nebo na e-mail. Budu velmi rád, pokud uvidím(e), že příběhy žijí a mají pokračování, popř. kde a kdy končí.

Čtvrtstoletí věkového rozdílu

Na památníku v Uhřicích nejsou uvedena data narození vojáků, pouze roky s křížkem. Mezi muži, kteří válku nepřežili byl věkový rozdíl až čtvrt století. Nejdříve narozený ze všech 28 mužů byl Jan Drápal (*5. června 1873). Naopak nejpozději narozeným byl František Horych (*18. června 1898). Tyto dva muže od sebe dělilo bez několika dnů celé čtvrtstoletí věkového rozdílu. To je jako mezi otcem a synem.

K souhře nešťastných okolností, kdy by se z války nevrátili ani otec, ani syn naštěstí nedošlo. Mezi muži, kteří již nedožili konce války a do Uhřic se nevrátili, však bylo několik bratrů.

Bratři, kteří se už nevrátili

Bratrské dvojice, které Velká válka vyhnala z domovů a už je nepřivedla živé zpět, jsou z Uhřic tři. Jejich otci byli shodou okolností sami Josefové - Josef Bělohoubek (*1851, Uhřice č. 76), Josef Rozehnal (*1858, Uhřice č. 93) a Josef Živěla (*1862, Násedlovice č. 105).

Kdo byli těmi bratry?
Pro rodiny to byla jistě mimořádnější ztráta. Dvě mužské síly v těžkých letech po válce na vsi určitě v rodinách chyběly. Reálně můžeme mezi případy bratrských dvojic s tragickým koncem zařadit ještě legionáře Josefa Střeštíka a jeho bratra Martina Střeštíka, rodáky z Násedlovic. Marin Střeštík se v Uhřicích oženil v roce 1918 a koncem téhož roku zde i zemřel, zřejmě na španělskou chřipku.

Kam se poděli?

Nezvěstní a prohlášení za mrtva. To je "kategorie", která vypovídá o postupně uvadajících nadějích, zejména pro nejbližší. Za války tak skončily statisíce vojáků. V "příbězích" jsem se spekulativně pokoušel lokalizovat místa, kde uhřičtí nezvěstní zmizeli, zejména pokud bylo známo datum nebo časový úsek, kdy začali být pohřešováni.

Tajemný konec se rozprostírá nad čtveřicí mužů. Uvádím i datum, kdy byli prohlášeni za mrtvé.

Daleko i blízko od domova

Místa, kde uhřičtí muži zahynuli, zemřeli či padli, jsou velice různá. Vypovídají o bojích na východní a italské frontě i legionářském dobrodružství.

Kdo zahynul nejdále od Uhřic?
  • Legionář Klement Halíř - v Jekatěrinburgu, vzdáleném od Uhřic kolem 3 000 km.
  • Legionář František Bělohoubek - v Ivaščenku (dnes Čapajevsk), vzdáleném od Uhřic přibližně 2 300 km.
Naopak nejblíže Uhřicím, v nemocnici v Brně, pouhých 30 km od Uhřic, zemřel František Horych. Pokud bychom to vzali ještě přesněji, Martin Střeštík, poslední, který zemřel a je na památníku, skonal po skončení války doma v Uhřicích.

Místa, která jsou známá, jsem pro přehled zanesl do interaktivní mapy, kterou zde sdílím. Můžete si ji prohlédnout přímo v Google mapách. U jednotlivých označených míst jsou uvedena jména mužů s odkazem na jejich "medailonek" na blogu MY ROOTS. Pár dnů před zveřejněním tohoto článku jsem mapku samostatně sdílel na Facebooku.

Interaktivní mapa těch známých míst, kde vyhasl život mužů z památníku v Uhřicích. Zdroj: Google Maps

Jak šel válečný čas...

Kdybychom seřadili muže podle data úmrtí u těch, kde je to přesně známo, bez nezvěstných a prohlášených (k určitému datu) za mrtva, vznikne následující "pořadí". Smutnou ironií je, že čtvrtina všech jmenovaných mužů z Uhřic přišla o život až v posledním roce války. Naopak "nejklidnějším" z hlediska špatných zpráv byl rok 1917.

Tady je rekapitulace (v závorce dožité roky).

Rok 1914
Rok 1915
Rok 1916
Rok 1917

Rok 1918
Jan Drápal, u něhož není známo datum smrti, měl 40 let už rok předtím, než Velká válka začala. Byl tedy nejstarším, ať zahynul v kterémkoliv roce Velké války.

Velká válka měla mezi uhřickými i "-náctileté" oběti. Josef Rozehnal byl skutečně tou nejmladší, byť nebyl jejím nejmladším účastníkem. Tím byl František Horych. Nejvíce bylo mezi uhřickými oběťmi 1. světové války "třicátníků".

Společní předci

Díky sňatkům jsem různým způsobem spřízněn v drtivou většinou mužů, o nichž jsem psal. V mnoha případech jsem nalezl společné předky s jejich manželkami, v některých případech společné předky s těmi, jejichž jména připomíná památník v Uhřicích, a které jsem chtěl připomenout podrobněji. Tito muži sobě byli také bratry, bratranci, strýci a všelijak jinak spřízněni navzájem.

Mým nejbližším příbuzným v "seznamu" byl praděd Metoděj Rozehnal. Pátrání po jeho osudech i inspirace výročím a úsilím o rekonstrukci památníku, mě přiměly k amatérskému pátrání, které jsem sdílel.

Metoděj Rozehnal, můj praděd  (*4.7.1879 - †17.3.1918)

Hledání společných předků je limitované občas jen malou "hloubkou" zkoumání do minulosti. Týká se tedy nejbližších společných předků. Příbuznost prostřednictvím sňatků bych mohl prokázat se všemi muži z památníku s jedinou výjimkou.
  1. ADAMEC Jakub 
    • Společný předek - Pavel Adamec (*1774, Nemojany - †1826, Uhřice)
  2. ADAMEC Jan
    • Společný předek - Pavel Adamec (*1774, Nemojany - †1826, Uhřice)
  3. BĚLOHOUBEK František
    • Společný předek - Václav Adamec (*1796, Nemojany - †1865, Uhřice)
  4. BĚLOHOUBEK Václav
    • Společný předek - Václav Adamec (*1796, Nemojany - †1865, Uhřice)
  5. BUCHLOVSKÝ František 
    • Společný předek - ne
  6. DRÁPAL Jan 
    • Společný předek - ne
  7. HALÍŘ Klement
    • Společný předek - ne
  8. HORYCH František 
    • Společný předek - Pavel Adamec (*1774, Nemojany - †1826, Uhřice)
  9. HOŘAVA Jan 
    • Společný předek - ne
  10. KLAPIL František 
    • Společný předek - ne
  11. KOŘÍNEK Josef 
    • Společný předek - Melichar Šemora (*1723, Dambořice - †1777, Dambořice)
  12. KUČERA Antonín 
    • Společný předek - ne
  13. MAZEL Tomáš 
    • Společný předek - Jakub Rozehnal (*1743, Uhřice - †1825, Dambořice)
  14. MIHOLA Richard 
    • Společný předek - ne
  15. PEROUTKA Matouš 
    • Společný předek - František Rozehnal (*1710, Uhřice - †1765, Uhřice)
  16. PĚNČÍK Jan
    • Společný předek - ne
  17. POLÁČEK Jakub
    • Společný předek - Silvestr Poláček (*1796, Mouřínov - †1861, Uhřice) - nejisté
    • Společný předek - Anežka Hudec (*1799, Uhřice - †1873, Uhřice)
  18. PTÁČEK Josef 
    • Společný předek - ne
  19. ROZEHNAL Josef 
    • Společný předek - Josef Hudec (*1818, Uhřice - †1867, Uhřice)
  20. ROZEHNAL Metoděj 
  21. ROZEHNAL Štěpán 
    • Společný předek - Josef Hudec (*1818, Uhřice - †1867, Uhřice)
  22. STŘEŠTÍK Martin 
    • Společný předek - ne
  23. TICHÝ František 
    • Společný předek - ne
  24. VÁLKA Bernard 
    • Společný předek - ne
  25. VESELÝ František 
    • Společný předek - ne
  26. ZÁVODSKÝ Tomáš 
    • Společný předek - ne
  27. ŽIVĚLA František 
    • Společný předek - Václav Adamec (*1796, Nemojany - †1865, Uhřice)
  28. ŽIVĚLA Josef 
    • Společný předek - Václav Adamec (*1796, Nemojany - †1865, Uhřice)

Památku uhřických vojáků z Velké války jsem v Uhřicích uctil ve čtvrtek 8.11.2018. Památník již je po rekonstrukci. Fotografie chybí, ale ty dochované najdete v jednotlivých medailoncích 28 mužů. Zdroj: vlastní foto, 8.11.2018

Kdo nebyl rodákem z Uhřic?

Všichni "muži z uhřického památníku" nebyli přímo uhřickými rodáky. Někteří byli lidově řečeno "přespolní" ze sousedství, jiní z větší dálky (např. učitel Josef Ptáček či řezník Richard Mihola). Malinko o něčem vypovídá i to, zda a kde jsou připomenuti na památnících obětem války. Pojďme se podívat, kde se "přespolní" narodili a zda si je jejich rodná obec připomíná.

Klement Halíř (třetí řádek odspodu) na pamětní desce v Žarošicích. Je u něj datum úmrtí 28.10.1917, což je záhada. V Žarošicích se narodil jediný Klement Halíř a vojenská úmrtní matrika i kartotékový lístek potvrzují datum smrti v Jekatěrinburgu 24.10.1918. Zdroj: vlastní foto, 13.6.2018

Bernard Válka (6. řádek odspodu) na pamětní desce v Žarošicích. Zdroj: vlastní foto, 13.6.2018

František Buchlovský, který se oženil v Násedlovicích, je zde také na památníku zmíněn (viz. níže). Stejně tak jako Tomáš Mazel, který se přiženil do Archlebova, kde jeho jméno najdeme na tamním památníku (viz. níže). Na druhé straně, v Násedlovicích chybí Martin Střeštík, násedlovický rodák, který se přiženil pro změnu do Uhřic.

Těžko říci, podle jakého klíče zmiňuje zdroj ve Čtení o Uhřicích "26 obyvatel Uhřic", místo 28.

František Buchlovský (i s fotografií, nahoře vpravo) na pamětní desce v kostele v Násedlovicích (deska je umístěna za mřížemi, které byly v době mé návštěvy zamčeny. Zdroj: vlastní foto, 13.6.2018

Tomáš Mazel (6. řádek shora, vpravo) na pamětní desce památníku, před kostelem v Archlebově. Zdroj: vlastní foto, 13.6.2018

Záhadní Janové

Největšími "záhadami", vyplývajícími z nedostatku informací, jsou opředeni všichni Janové, které na památníku v Uhřicích najdeme. Nejsou v kartotéce padlých, ani v databázi VHA, chybí u nich kmenový list a není jasné, kde zahynuli. Jejich "medailonky" nebo "příběhy" jsou tedy stručné a vlastně neúplné. Jde o tyto muže:
Možnosti dalšího výzkumu jsou otevřené ve všech případech. U těchto vojáků je potřeba najít něco, "čeho se chytit", pokud ono "něco" ještě existuje.

Památník v Uhřicích

U každého medailonku uhřických padlých, zemřelých a nezvěstných, jste se na závěr setkali s fotografií památníku, kterou pro VETS fotil Petr Něnička, zakladatel vojenského muzea ve Vlkoši u Kyjova, a která je součástí záznamu na webu Spolku pro vojenská pietní místa.

Podoba památníku před rekonstrukcí v roce 2018. S touto fotkou od Petra Něničky jste se setkávali v závěru každého "medailonku" o uhřických vojácích, kteří na něm mají své jméno. Zdroj: VETS, Petr Něnička

Jak s blogu také víte, v průběhu roku 2018 prodělal památník v Uhřicích rekonstrukci. Byla to zásluha zejména paní tajemnice Aleny Hovězákové, která zajistila finanční prostředky díky programu Ministerstva obrany na obnovu památných vojenských míst. Okolnosti způsobily, že iniciátorka zkraje léta odešla z úřadu a spojení s Obecním úřadem v Uhřicích bylo přerušeno. Plány na slavnostní odhalení vzaly za své a s nimi i propojení medailonků např. na web obce apod. Prostě "člověk míní a život mění".

V průběhu sepisování osudů a alespoň úvodního pátrání po předcích a válečných osudech mužů z Uhřic na Kyjovsku, které jsem vám v posledních několika měsících na blogu MY ROOTS představil, jsem navázal některé kontakty s jejich potomky a příbuznými.

Od paní Mrázkové, jejímž pradědem byl Václav Bělohoubek, jsem dostal e-mailem fotografii památníku z doby, kde na něm byly ještě všechny fotografie mužů v porcelánových oválných rámečcích. Obrázek není datován. Rád jej na závěr dlouhé série článků, s velkým poděkováním paní Mrázkové, sdílím.

Dobová fotografie pomníku u školy v Uhřicích, který vznikl v roce 1927. Ještě se všemi fotkami uhřických mužů. S díky paní Mrázkové.

Ještě jednou se s pietou a vzpomínkou skláním před památkou všech těchto mužů!

Pokud se někdy záměrně nebo řízením různých okolností do Uhřic nedaleko Kyjova dostanete, s krátkou vzpomínkou se také zastavte. Děkuji.





P.S. (aktualizace 29.12.2019)

Hurá!!! V prosincovém Zpravodaji obce Uhřice vyšel rozhovor o tomto projektu. Děkuji Lukáši Gajárkovi za zájem.



Publikoval v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , ,

9. 11. 2018

Přes 34 "příběhů" mužů z Velké války (na MY ROOTS)

Zdroj: Paměť národa

Aby se nezapomnělo

V různém čase a z různých míst na Moravě a ve Slezsku jsem se na blogu MY ROOTS věnoval či věnuji informacím a pokusům o nastínění "příběhů" mužů, kteří padli, zemřeli nebo zmizeli v průběhu 1. světové války, zvané "velká".

Dva z muži měli zásadní vliv na můj život:
  • Metoděj Rozehnal byl můj praděd z Uhřic. Zemřel v posledním roce války ve Vídni.
  • Arnošt Červený byl muž z Horní Bečvy, který padl na východní frontě v Haliči. Vdova po něm se provdala a noví manželé z Horní Bečvy byli moje prababička Kristýna Červená-Tovaryšová (rozená Jurošková) a praděd Josef Tovaryš.

Pak zde byl muž, který měl pro změnu zásadní vliv na život mé manželky.
  • Ján Tarčák, manželčin praděd z Oravské Polhory. Padl na italské frontě.

Další, o kterých jsem se v souvislosti s Velkou válkou a jejich osudy během ní zmiňoval na blogu MY ROOTS, byli Friedelovi z Polanky, muži z rozrodu panského kočího Mathiase Friedela. Informace o nich jsem shrnul do jednoho článku.
  • Josef Friedel 
    • Rodák z Polanky, oženil se do Suchých Lazců, kde je jeho jméno na památníku padlých, který jsem mapoval pro VETS.
  • Rudolf Friedel
    • Mám pohlednici, kterou napsal jakési "slečně Pepince" z Litoměřic. Odeslaný byl z Polanky 4. prosince, bohužel rok je nečitelný. Lístek potvrzuje, že opravdu bydlel v obchodě Jana Friedela v Polance, tak jak je zmíněno v článku o Rudolfovi.
  • Alois Friedel 
    • Zemřel v polní nemocnici ve Feltre v Itálii.

Nejvíce prostoru a úsilí jsem věnoval 28 uhřickým mužům, kteří padli, zahynuli nebo zmizeli během Velké války a je jim věnována památka v podobě zrekontruovaného památníku a evidovaného válečného hrobu v Uhřicích u Kyjova. Shrnutí tohoto výzkumu ukazuje článek z výročního dne 11.11.2018.

Jména uhřických vojáků na památníku po rekonstrukci. Zdroj: vlastní foto, 8.11.2018

V abecedním pořadí jsou to tito vojáci:

V souvislosti s těmito muži se v jejich "medailoncích" objevují i jména dalších mužů, kteří během 1. světové války zahynuli či byli zraněni, padli do zajetí event. se stali legionáři. Netýká se to pouze Uhřic, ale i některých obcí v okolí.

Snad se mi alespoň zčásti podařilo naplnit ono "motto" z obrázku v úvodu článku.

NEZAPOMEŇME!


Ilustrační foto - pole vlčích máků. Zdroj: Pixabay

Vzpomeňme jejich památky prostřednictvím básně Johna McCraye - Na flanderských polích (překlad - Jindra Svitáková). Báseň dala vzniknout symbolu vlčího máku, kterým si od roku 2001 připomínáme Den válečných veteránů nebo také Den vzpomínek i my v České republice 11. listopadu, v den podepsání příměří a symbolického ukončení Velké války.

Na polích flanderských vlčí máky kvetou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde hrob je náš. Však mezi červánky,
na nebi modrém slyšte skřivánky,
když dole kanóny tu svoji píseň řvou.
My mrtví zůstanem – a je to možná zdání,
že včera žili jsme a byli milováni,
když nyní ležíme na polích flanderských.
Náš boj teď jiní převezmou:
do vašich rukou vkládáme teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal.

 Když rozkvétá lán máků červených,
my spíme dál na polích flanderských.
Publikoval v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , ,

4. 11. 2018

Martin Střeštík (*1896 - †1918) - konec tři měsíce po bratrovi-legionáři, tři týdny po podepsání příměří

Martin Střeštík byl nejmladším mužem ze všech 28 mužů z Uhřic, který do války vstoupil. Jeho datum úmrtí je naopak nejzazším datem ze všech mužů z uhřického památníku. V mírové situaci prodělávali muži vojenský prezenční výcvik mezi 21. až 23. rokem věku. Martin zažil reálnou válku mezi 18. až 22. rokem věku. Jako "dospělý" v podstatě nic jiného nepoznal, než válečný stav.

O rok mladší než Martin Střeštík, byli bratranci František a Jan Švaňhalovi, také rodáci z Násedlovic. Je proto otázkou, proč na pamětní desce v Násedlovicích jméno Martina Střeštíka chybí.

Martin Střeštík ovšem není uveden ani v kartotéce padlých VÚA, chybí v databází padlých VHA, nemám jeho kmenový list. Řešení této "záhady" může vést k různým spekulacím.

Martin Střeštík

Martin (byl pokřtěn po otci) se narodil 4. května 1896 v Násedlovicích. Je to ves, která za bývalým Spáleným mlýnem sousedí s Uhřicemi. Otec Martin Střeštík z Násedlovic pocházel, matka Kateřina byla rodačkou ze Žarošic, z rodu Jiřího Fily. Jejich prvorozený syn byl Josef, ten který padl jako italský legionář tři měsíce před smrtí Martina Střeštíka. Martinovi a Kateřině se rodili samí chlapci. O prvního Martina přišli na podzim 1891 po 14 dnech od narození. Zatímco Josef byl z bratrů nejstarší, Martin, narozený v roce 1896 byl možná nejmladším. Digitalizovaná matrika pro Násedlovice končí rokem 1902. 

Kateřina, manželka Martina staršího a matka Martina mladšího, zemřela v roce 1907 na zánět plic. Martinovi bylo jedenáct a musel se smířit s macechou. Tou byla Marianna, vdova po násedlovickém Tomáši Bajákovi. Marianna (rodem Jana Šebesty). Byla rodačkou z Bohumilic (jsou dnes součástí Klobouků u Brna). V roce 1909, když se Martin a Marianna brali, šlo o sňatek vdovců, ovdovělých ve druhé polovině roku 1907. Oba měli přes padesát, pravděpodobně se jim už další děti nenarodily. 

Marianna přivedla do manželství minimálně dvě děti - Marii (*1892) a Františka (*1894), takže patnáctiletý Martin "získal" dva starší, nevlastní sourozence.

18-ti let věku dosáhl Martin Střeštík v květnu 1914, dva měsíce před vyhlášením mobilizace a začátkem války. V mírových podmínkách mohl Martin počítat s odvodem (ve 21 letech) na jaře 1917 a nástupem k prezenční službě na podzim 1917.

Když však vypukla válka, začaly "polykat" postupně další a další muže. Koncem května 1915 byla povinná vojenská služba rozšířena od věku 18 let. V říjnu 1915 byl zahájen odvod osmnáctiletých, kteří na frontu začínali odcházet v lednu 1916. Je pravděpodobné, že se na vojnu a do války Martin Střeštík dostal v roce 1915. Kdybych měl soudit podle osudu stejně starého Josefa Rozehnala, ten padl u Lubartówa v Polsku v srpnu 1915, rok po vypuknutí války.

Nelze ale nic potvrdit ani vyvrátit. O válečném osudu Martina Střeštíka lze jen spekulovat, a to se nevyplácí.

Mezi uhřické občany se Martin Střeštík dostal v dubnu 1918, snad během dovolenky. Jako rodák z Násedlovic se oženil s rodačkou z Uhřic (a jednou z mých pra-sestřenic) Alžbětou, rodem Jana Poláčka. V podstatě to byl "návrat do Uhřic", protože tam se v roce 1788 narodil jeho předek a jmenovec, Martin Střeštík.
Martin Střeštík na fotografii v porcelánovém rámečku, kterými byl ozdoben původní památník padlým z Velké války v Uhřicích. Zdroj: OÚ Uhřice

Co a jak se odehrálo dál, je těžké soudit. Byl řeznickým pomocníkem a v době svatby dělostřelcem polního dělostřeleckého pluku č. 150. Možná mohl po válce vypomáhat v řeznictví u Miholů, i když řezník Richard Mihola už patřil také mezi oběti Velké války.

 Každopádně, Martin Střeštík se ženil šest měsíců před koncem války. Ukončení války je spojeno na italské frontě s jednou bitvou.

 O bitvě u Vittorio Veneto píše Wikipedie následující:

 "V říjnu 1918 se začala šířit mezi vojáky stále větší nespokojenost, která byla navíc živena zvěstmi o blížícím se konci války. Italové tohoto využili a rozhodli se zaútočit. 27. října začala ofenzíva, při níž italské i spojenecké divize překročily řeku Piavu, další jednotky pronikly od masívu Monte Grappa do nížiny. V době probíhajícího útoku však zejména slovanští příslušníci rakousko-uherské armády zjišťovali, že v jejich zemích vznikají nezávislé či provizorní vlády, takže skládali své zbraně a nechávali se odvést dobrovolně do zajetí. Jednotky věrné Rakousku-Uhersku však zahájily organizovaný ústup. Rakousko dohodlo s Italy příměří, které si však Itálie vyložila po svém a nezávisle prohlásila, že příměří vstupuje v platnost až 24 hodin po přijetí podmínek. Zatímco zbývající rakousko-uherská vojska zastavila palbu, pokračovali Italové ještě den ve válečných operacích. V poslední dny války zajali 350 tisíc nepřátelských vojáků. Když 3. listopadu 1918 přijímali zástupci poražené armády příměří, stát, který zastupovali, již prakticky neexistoval."

 Poslední dny před podpisem příměří podrobně popisuje také server Válka.cz zde.

Příměří z Compiègne, uzavřené mezi Státy Dohody a Německou říší, vstoupilo v platnost 11. listopadu 1918 v 11 hodin pařížského času. Tím byly ukončeny boje na západní frontě války. Dohodové státy dosáhly vítězství, Německá říše jím de facto doznala svou porážku, i když formálně nekapitulovala. Přestože příměří ukončilo boje první světové války, trvalo ještě šest měsíců, než byla během Pařížské mírové konference přijata tzv. Versailleská smlouva. Ta znamenala definitivní mír a faktickou kapitulaci Německa (a svým způsobem i podhoubí pro následující válku).

 Netušil jsem, kde mohl Martin Střeštík skončit a nenapadlo mě hledat jeho konec v civilní matrice. Při návštěvě matriky v Žarošicích (před nedávnem, v květnu) jsem však objevil zápis, že mladinký řezník Martin Střeštík zemřel 4. prosince 1918 doma v Uhřicích. Podle zápisu v matriční knize zemřených byla příčinou smrti chřipka.

 Považuji za možné, že šlo o tzv. "španělskou chřipku", které ve světě podleho 50-100 milionů lidí. Wikipedie udává, že v českých zemích zemřelo v důsledku španělské chřipky v letech 1918-1920 celkem 44 000 až 75 000 civilistů. K tomuto číslu je třeba přidat asi 2 000 až 5 000 vojenských osob.
Mladý život Martina Střeštíka vyhasl po válce. Zdroj: OÚ Žarošice, matrika zemřelých

 Kdy a jak Martin Střeštík onemocněl není zřejmé. Je pravděpodobné (?), že se po svatbě v dubnu 1918 musel ještě vrátit na italskou frontu. Z pohledu demoralizace rakousko-uherské armády v roce 1918 i dění kolem vzniku samostatného Československa je bez dokumentů těžké usuzovat. Tím pádem není ani zřejmé, zda byl "účastníkem" organizovaného ústupu a návratu armád nebo spíše divokého "rozprchnutí se" vojsk. V té době mohl docela dobře onemocnět a s nadějí, avšak nemocen se do Uhřic vrátit. Jeho konec zůstane obestřen tajemstvím v mlhách chaosu konce Velké války.

 Alžběta, vdova po Martinu Třeštíkovi se v roce 1922 vdala v Brně za Tomáše Střeštíka z Násedlovic. S Alžbětiným bývalým manželem Martinem, měl její nový manžel společného děda v osobě Antonína Střeštíka, narozeného v roce 1820 v Násedlovicích (viz shrnutí dole). Pomyslný kruh se uzavřel.

 Martin Střeštík byl(?) poslední obětí války. Na italské frontě v létě 1918 (pomyslně z hlediska místa) stál proti svému mnohem staršímu bratrovi Josefovi, který jako legionář v Itálii zahynul 11. září 1918.

 Potvrdila se nesmyslnost tehdejší doby, které se matka obou bratrů nedožila (zemřela v roce 1907). Rodiny ztrácely syny, Střeštíkovi dva bratry, kteří stáli koncem války každý na "jiné straně barikády". I po 100 letech tyto strany "barikády" vyvolávají emoce a konflikty.

Z legionářů se stali "hrdinové", přeživší vojáci zaniklého Rakousko-Uherska se vrátili bez fanfár, upadali do zapomnění. A mnohdy chtěli (na útrapy a trauma války) zapomenout oni...

Josef - bratr a legionář

Josef Střeštík, prvorozený syn Martina Střeštíka a Kateřiny a starší bratr zmiňovaného Martina, se narodil 10 měsíců po svatbě rodičů, 6. září 1879. Vojnu absolvoval na počátku nového století, které měla v krátkosti přinést první ničivou válku celosvětového dosahu.

 Oženil se v roce 1910. Jeho o šest let starší manželka Anna byla původem z Věteřova, v rodu Štěpána Spurného a Marie, rodem Valenta. Pikantní ovšem je, že Josef Střeštík si ji za manželku bral už jako vdovu. Anna byla totiž provdána už na začátku roku 1895 za mnohem staršího vdovce Tomáše Střeštíka (věkový rozdíl byl 32 let). Tomáš Střeštík byl synem Antonína Střeštíka, který byl dědem na chřipku zemřelého Martina Střeštíka z tohoto článku.

 Ve válce se Josef Střeštík před svým zajetím v Itálii pravděpodobně potkal s mnoha uhřickými muži, protože byl také zařazen do 3. pěšího pluku z Kroměříže. 19. srpna 1917 na sočské frontě, den po zahájení 11. bitvy na Soče, padl do zajetí. 3. pěší pluk byl tehdy již součástí Sočské armády. Vstoupil poté do legií.

11. září 1918 v italské Sulmoně jako legionář zemřel. Bylo to 3 měsíce předtím svým mladším bratrem. Jeho legionářský poslužný spis nemám, protože jsem zjišťoval pouze uhřické legionáře. Jistě však bude k dispozici ve Vojenském historickém archivu v Praze.

100 let mimo Uhřice

Jako obvykle na závěr uvádím přehled linie mužských předků Martina Střeštíka s poznámkami.  Potvrdit lze, že jeho předek a jmenovec Martin byl z Uhřic již 100 let před narozením Martina Střeštíka z tohoto medailonku. Rod pak žil v sousedních Násedlovicích, než se v závěrečném roce Velké války Martin přiženil zpět do Uhřic. Rodokmen Marina Střeštíka si můžete prohlédnout tady.

 Potomci Martina Střeštíka nežijí. Jeho jediný syn Martin zemřel v jedenácti letech. Po dětech vdovy Martina Střeštíka (provdané za Tomáše Střeštíka) jsem nepátral.

(N-narozen, Z-zemřel, O-oddán)
  • N 1788 Martin - Ignác Střeštík a Magdalena Herman
  • O 7.1.1809 Martin (Ignác) Střeštík, Uhřice č. 34 a Anna (František) Dohnalík, Žarošice č. 35
  • N 14.6.1820 Antonín - Martin Střeštík a Anna, Násedlovice č. 51
    • Antonín Střeštík byl děd jak legionáře Josefa, tak Tomáše, který podlehl chřipce.
    • Antonín měl z prvního manželství syna Tomáše Střeštíka. Vdovu po tomto Tomáši Střeštíkovi si vzal později v Itálii padlý legionář Josef Střeštík.
    • Z druhého manželství měl Antonín syna Martina Střeštíka. Ten byl mimo jiné (viz. níže) otcem obou zmiňovaných bratrů, kteří byli oběti války - staršího legionáře Josefa i mladšího Martina, zemřelého na (španělskou) chřipku. Pro změnu vdova po Martinu Střeštíkovi se opět provdala za Tomáše Střeštíka, syna (o pár řádků výše) zmíněného Tomáše Střeštíka, který byl synem Antonína z prvního manželství. Byly to velmi zapeklité rodinné osudy, které se odehrávaly v chalupě č. 5 v Násedlovicích díky vdovským svatbám.
  • O 8.6.1852 Antonín (Martin) Střeštík, Násedlovice č. 27 a Anna (Tomáš) Baják, Násedlovice č. 96
  • N 1.11.1855 Martin - Antonín Střeštík a Anna, Násedlovice č. 27
  • O 27.11.1878 Martin (Martin) Střeštík, Násedlovice č. 27 a Kateřina (Jiří) Fila, Žarošice č. 9
    • N 6.9.1879 Josef Střeštík, starší Martinův bratr a legionář z Násedlovic, který padl na italské frontě 11. září 1918.
  • N 4.5.1896 Martin - Martin Střeštík a Kateřina, Násedlovice č. 121
  • O 24.4.1918 Martin (Martin) Střeštík, Násedlovice č. 121 a Alžběta (Jan) Poláček, Uhřice č. 86
    • Z 11.9.1918 Josef Střeštík, legionář, Martinův starší bratr. Padl na frontě v Itálii.
  • Z 3.12.1918 Martin Střeštík, Uhřice č. 86

Čest jeho památce!

Památník padlých v Uhřicích. Zdroj: VETS, fotil Petr Něnička

Publikoval v 2 komentáře:
Štítky: , , ,

28. 10. 2018

Třináct předků 28. října 1918

28. října 1918 a 28. října 2018 od sebe dělí "propast" 100 let. Pro většinu světa ta data byla a jsou nezajímavá, běžná, všední, zapomenutá... věřím, že pro pád miliónu lidí nejen v srdci Evropy však nikoliv. Mám tu příležitost být mezi nimi (námi?). Oslavit 100 let založení republiky, osamostatnění či jako to nazveme, to se leckomu nepodaří. 

Uvedená data od sebe dělí čas a týkají se už také dvou různých světů, tisíciletí a také republik. Proto někdo namítá, že se slaví vznik dnes již neexistujícího státu. Za všech okolností je to však možnost uvědomit si co všechno se za jedno století odehrálo. Bezesporu to bylo z mnohých pohledů nejbouřlivější století v dějinách. Století velkých kotrmelců, úspěchů a zklamání, života několika generací.

Účelem tohoto článku není filozofovat a pateticky připomínat dějinné události. Mám daleko prostší cíl. Chci sobě i případným čtenářům (a příbuzným) připomenout jména lidí, kteří se v jakémkoli věku dožili a zažili (daleko od Prahy) 28. říjen 1918.

Zprávu o založení nového státu přinesly "až" úterní Lidové noviny z 29. října 1918.

Úryvek dějinného významu. Zdroj: archiv Lidových novin zde.

Friedelovi

Nejbližším pokrevním předkem v mužské linii Friedelů byl můj děda Alois Friedel. Bouřlivou dobu zažil jako kluk, necelý půlrok po svých devátých narozeninách, spolu se svými rodiči, otcem Antonínem a matkou Marií, rodem Krejčíček. 

Můj praděd Antonín Friedel, údajně invalida z Velké války měl v tom roce krátce po narozeninách s pořadovým číslem 47. Byl to on, kdo rod Friedelů "vyvedl" ze slezské Polanky do moravské Ostravy. V říjnu 1918 už rodina žila v dělnické čtvrti v Hulvákách, kde děda Alois pravděpodobně chodil do tamní česko-německé školy a nasával postupně dělnické způsob života a zřejmě z jeho pohledu a aktivit ve 30. letech také "vykořisťování".

Fotografie mého praděda Antonína Friedela zdobí Facebook profil mého blogu MY ROOTS.

Antonínova manželka, Marie Friedelová, rodem Aloise Krejčíčka, po němž můj děd dostal jméno, byla rodačkou z Krmelína a měla v onom roce 44 let. Vzhledem  živým matrikám nemám ještě zjištěno, kolik v domácnosti žilo dětí z celkem osmi nebo devíti, které prababička Marie porodila. Vím pouze o třech zemřelých dětech v útlém věku.

Události v Moravské Ostravě 28. října 1918 přibližují také Lidové noviny na titulní stránce zmíněného úterního vydání.

Noticka o průběhu 28. října 1918 v Moravské Ostravě v Lidových novinách z 29. října 1918. Zdroj: archiv Lidových novin zde.

Rozehnalovi

U Rozehnalů v jihomoravských Uhřicích u Kyjova byla situace odlišná. Už nežil můj praděd Metoděj Rozehnal, který zemřel v předjaří 1918 ve Vídni jako voják a jehož jméno je zapsáno na památníku obětem Velké války v Uhřicích.

Tři měsíce před říjnovými dny zemřel i prapraděd Jakub Rozehnal, Metodějův otec, který přežil svého syna, ale nedočkal ani republiky, ani konce války.

Žila však praprababička, a Metodějova matka Anežka Rozehnalová, rodem Josefa hudce z Uhřic. Bylo jí už přes 75 let. V nové republice žila v Uhřicích ještě necelé tři roky.

U Rozehnalů v mé rodové linii tedy říjnové události zažily samé ženy. Kromě Anežky také Marie Rozehnalová, která byla před půl roku vdovou po Metoději Rozehnalovi. Bylo jí teprve 32 let. Proto se nelze divit, že se o dva roky později znovu provdala a mimo jiné vychovala Anežku, mou "tetu z Uhřic".

Nejmladší dívenkou v rodině byla Františka Rozehnalová, dvouapůlletá holčička, které osud nadělil potkat se s Aloisem Friedelem, zplodit mého tátu a mladšího bratra Rosťu a zahynout pod koly tramvaje v pouhopouhých 28 letech. V říjnu 1918 žila se starší sestrou Irenou. Tři další děvčátka Metoděj a Marie pochovali.


Tovaryšovi, Juroškovi

Také na Valašsku se rozehrávaly dramatické osudy. V době vzniku samostatného Československa tam žilo pět mých předků. Mezi nimi Tovaryšovi a Juroškovi.

Nejstarším z nich byl můj prapraděd Josef Tovaryš, narozený 22. června 1860 v Hutisku. Během války ovdověl po smrti mé praprababičky Františky, rodem Zetocha. To už byl na světě jeho syn Josef. Josef starší se však během Velké války ještě stihl z Hutiska přesídlit do sousedního Solance a oženit se s Anežkou Závorkovou z Horní Bečvy.

To už nevychovávali Josefova prvorozeného syna Josefa Tovaryše, mého pradědu. V říjnu 1918 měl už 25 let a jsou mi trochu záhadou jeho válečné osudy. Do životního osudu mu každopádně zasáhla smrt Arnošta Červeného ve válce. Po jejím skončení, na počátku roku 1920 si vzal vdovu po Arnoštovi, Kristýnu Červenou, rodem Josefa Jurošky. Pár dnů v té době byl už na světě můj děda Jindřich, který se vlastně narodil jako nemanželský syn, byť snoubenci už měli po ohláškách.

Z výše uvedeného vyplývá, že v přelomové době zrodu naší nové republiky žila na Horní Bečvě Kristýna Červená, vdova po padlém Arnoštovi. V 28 letech přes válku sama vychovávala dvě děti, protože Arnošt zahynul už v létě 1915. (S vnukem Arnoštova syna Arnošta jsem před pár dny seděl na pivě ve vsetínském pivovaru Valášek.) Díky těmto souhrám osudových okamžiků tak byla Kristýna Červená, později Tovaryšová mou prababičkou.

Pivo Vsacan z Pivovaru Valášek, kterým jsem si připil s příbuzným Zdeňkem Červeným, vnukem padlého z Velké války, Arnošta Červeného. V těle nám oběma koluje krev Kristýny Červené. Zdroj: vlastní foto, říjen 2018

V říjnu 1918 žili ještě oba její rodiče, Josef Juroška a Kristýna Jurošková, rodem Kachtík. Také žila Marianna Červená, matka padlého Arnošta, ale ta není mým pokrevným předkem. Rodiče Juroškovi měli necelých 61 let (Josef) a 58 let (Kristýna). Během války, po tragické smrti zetě Arnošta Červeného snad byli schopni v rámci možností pomáhat své ovdovělé dceři s domácností, chalupou a dvěma dětmi. Ještě se dočkali svatby vdovy Kristýny s Josefem Tovaryšem i narození mého dědy Jindřicha.

Tomisovi, Aniolovi

Osudy předků se odehrávaly v rodové větvi ze Slezsku na pravém břehu Ostravice. Avšak už v Ostravě. Od Tomisů byl na světě můj praděd František Tomis. Nezasáhl do Velké války, v říjnu 1918 mu ještě nebylo 19 let. 

Otce ztratil brzy, v roce 1901, jeho matka Marie Tomisová, hlučínská rodačka z rodu Vincenta Holubka někdy v té době snad získala dům v Hrabůvce. Každopádně tato činorodá žena a moje praprababička se dožila 74 let. V říjnu 1918 jí bylo necelých 60 let.

Střípky osudů dokresluje "polská větev", kde mi chybí data o tom, zda v říjnu žili rodiče mé prababičky Emilie, budoucí ženy Františka Tomise. Byli to František a Marie Aniolovi, rodáci ze Starého Wišnice v Polsku. Počátkem roku 1900 se jim narodila dcera Emilie Aniolová, prababička a první z předků, narozených na prahu 20. století. Dospělost Emilie zahájila v podstatě pár měsíců po vzniku republiky. Ostatně už v roce 1921 se s Františkem Tomisem vzali a měli spolu tři sestry, Vlastu, mou babičku Drahomíru a nejmladší dceru, Martu.

Šťastná 13 (může být 15)

To bylo 13 předků z 28. října 1918. Tehdy už žijícími, které jsem za svého života poznal byli pradědové Josef Tovaryš a František Tomis a ještě děda Alois Friedel. V tu dobu kromě Uhřic a Horní Bečvy žili už ostatní v Ostravě, kde jsem se také narodil. V historickém Slezsku žádný předek vznik Československa neprožil.

Nikdy předtím jsem v této souvislosti o vzniku republiky neuvažoval. Žili zástupci tří generací mých předků. Kdoví jaké naděje či obavy vkládali do nového státu. Byli to prostí lidé rozmanitých osudů. než jsem se narodil já, bylo právě vzniklému Československu dáno do vínku ještě se několikrát proměnit a prožít mnoho osudových tragických zvratů s pověstnými "osmičkami" na konci letopočtu.

K výročí 100 let bych si přál, aby změny v republice byly jen k lepšímu. Můžeme to ovlivnit jen my sami.





Publikoval v 2 komentáře:
Štítky: , , , ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)