23. 5. 2017

Chvála kronik a pamětních knih - například z Uhřic

Kronika. Za tímto slovem hledejme řecký původ, týkající se času (Chronos) a dějepisných knih, análů (Chronika). Za kroniku můžeme považovat chronologicky uspořádané zápisy významných událostí a dat z historie. Wikipedie hovoří o kronice jako o "literárním žánru", který vznikl ve středověku a je složitější či košatější než letopisy.

Chvála kronik

Ze školních lavic si snad každý pamatujeme kronikáře jménem Kosmas a jeho Kroniku českou nebo knihu (nedávno jsem si ji přinesl domů) se stejným názvem, od dalšího kronikáře - Václava Hájka z Libočan.

Obálka Kroniky české Václava Hájka z Libočan, vydané v roce 1981 nakladatelstvím Odeon.

V úvodní vydavatelské poznámce (z roku 1981, str. 7) Hájkovy kroniky stojí:

"Jediné dílo příbuzného druhu, které mělo pro český život a kulturu podobný význam, byla latinsky psaná kronika pražského kanovníka Kosmy z 12. století, nedostižný zdroj a vzor pro ostatní kronikáře českého středověku, a nejen pro ně. Všichni z Kosmova díla čerpali a navazovali na ně. Výjimkou nebyl ani Hájek, po mnoha stránkách dovršitel tradice českého středověkého kronikářství a zároveň autor, který svým česky psaným dílem Kosmovu autoritu na dlouhou dobu zastínil a nahradil."

Národní kroniky o počátcích národů jsou významnými historickými prameny. Na Facebooku MY ROOTS jsem 21.5.2017 sdílel informaci o nové knize Josefa Bernarda Prokopa nazvané Sámo. O Sámovi máme útržky také pouze z kroniky, už z poloviny 7. století - Fredegarovy (Historia Francorum).

Vést kroniky mají povinnost obce, a to dle Zákona č. 132/2006 Sb. Např. pro obec s 500 až 2000 obyvatel se počítá s úvazkem kronikáře 2-7 hodin týdně.

Pokud si vedete kroniku rodu či nějakou podobu rodinné kroniky, o úvazku rozhodujete sami. Můj "úvazek" se díky profesní práci v posledních týdnech zkrátil. Kroniky obcí či školní kroniky a další rodopiscům pomáhají odhalovat některé podrobnosti, které by jinak (možná) zůstaly utajeny.

V příběhu o Babčanech jsem pár vět čerpal ze zápisků karlovické farní kroniky. Díky kronice Suchých Lazců jsem mohl obohatit svůj první zápis památníku jako válečného hrobu na webu Spolku pro vojenská pietní místa. V kronice Prostřední Bečvy jsem objevil, že v roce 1933 se zde odehrála vražda pro peníze a obětí byl syn mého předka. Kroniky prostě pomáhají!

U svých bližších prapředků, rodu Rozehnalů z Uhřic a jejich dalších rodových linií (rody Adamec a Hudec) se mohu opřít také o zápisy v kronice, resp. pamětní knize. Tentokrát z té uhřickéAktualizace 26.2.2018 - Kronika již na webu obce Uhřice k dispozici bohužel není. Co se v ní o Rozehnalech píše? A najdu tam něco i o jiných mých předcích? To byly otázky s nimiž jsem stránky kroniky často otvíral.

Uhřice, malebná obec na Kyjovsku. Zdroj: https://www.ziveobce.cz/uhrice_c586692


Druhý díl pamětní knihy v sobě ukrývá (str. 8), jak romanticky autor vnímá umístění malebných Uhřic. Velice dobře mu rozumím a zcela s ním souhlasím.

"Pěkné údolíčko, v němž jako v útulné kolébce hoví si naše vesnička..."


Díky za Uhřickou kroniku

Je milé, že pamětní kniha je k dispozici na webu ke stažení a "zkoumání". Ostatně mnohé z těchto pamětí, využili i autoři publikace Čtení o Uhřicích, vydané k 670. výročí první zmínky o obci Uhřice.

Kniha, která čerpá z pamětních knih obce Uhřice.

První díl kroniky zmiňuje např. pudmistry (purkmistr, někdo jako nynější starosta) a rychtáře, což byli jmenovaní obecní úředníci.

Z mých předků byl uhřickým purkmistrem Bartoš (Bartoloměj) Hudec (*1772 - †1814), a to mezi léty 1800-1809, a pak Silvestr Poláček (*1796 - †1861), manžel Anežky, dcery Bartoloměje Hudce. Ten pyl purkmistrem v letech 1836-1839, po smrti Fabiána Hudce. Z mých prapříbuzných byl rychtářem (1823) a purkmistrem (1831) Bartolomějův syn Fabián Hudec (*1797 - †1834). O Fabiánu Hudcovi vím, že se oženil v Uhřicích 12. února 1819 s Johannou, dcerou Jana Jandla, tedy z rodu, jehož člen (Martin Jandl, starosta Uhřic v letech 1864-1867) je také autorem uhřické pamětní knihy.

Kronika mimo jiné přibližuje veřejný život správců obce a jejich spolupráci s obyvateli (= sousedy).

"Hromady se odbývaly takřka každou neděli, konšelé v neděli odpoledne rozkazovali každý po jedné straně (vesnice) dohromady klepajíce lískovkou na dveře." (s. 29/116)

"... a rok uplynul, jak by ani nebyl, a sousedé se pilně do hromady scházeli, byla vždy valná a veselá hromada, obyčejně pokaždé byla nějaká pitka." (s. 30/116) Při spoustě příležitostí museli totiž "sousedé platit" vědrem vína. Např. dědictví, koupi pole apod. Chalupníci bez pole se pitek zúčastnit nesměli. Pouze ti sousedé, kteří měli 1/4 lánu a více.

"Pudmistři, rychtáři, konšelé, fojtík a obecní písař museli býti taky na každých námluvách a svobodních veselkách. Šenkýř každého roku i pastéř musel vystrojiti ouřadom skvostnou večeří a vína dáti dostatek." (s. 31/116) Jak vidno, kromě těžké práce se naši předci a "ouřadové" uměli veselit a jak se lidově říká "dát si do trumpety".

Jmenný seznam těch, kteří si od roku 1800 mohli "dávat do trumpety", tedy purkmistři (starostové) a rychtáři (jmenovaný úředník) najdete v kronice na str. 27/116.

Pamětní kniha zahrnuje také obsáhlejší poznámky ke škole. Bohužel, mezi svými předky nemám žádného, kdo by byl v tomto směru vzdělán a aktivní.

Putovali Hudci..., Adamci... a Valehrachové...

Každá kronika je pro rodopisce svým způsobem požehnáním. Jak dříve zmíněná karlovická (Babčani), tak i uhřická obsahují část, kde je napsáno "odkud kdo přišel". Je to nápověda - "Hudci z Kobeřic,... Adamci z Nemojan u Vyškova od r. 1796" (s. 34). Hudci i Adamci jsou v mém rodokmenu. Hypotézu o příchodu Hudců z Kobeřic jsem ověřoval dlouho, než jsem konečně našel to správné propojení. Dvakrát jsem to málem vzdal. Adamce z Nemojan mám také potvrzeny. Na toto téma jsem již publikoval články, mimo jiné i proto, že se tam vyskytuje např. mlýn Chobot a mlynáři. Pro rodopisce těžké, leč vděčné téma, pro hobíka několikanásobně.

Výzkum komplikují ztracené uhřické a dambořické matriky mezi roky 1785-1799. Dochoval se pouze index. Proto mohou být některé poznámky v pamětní knize o to cennější. Z indexu je patrno, že v roce 1796 si Bartoloměj Hudec vzal v Uhřicích Rozinu Valehrach/Valihrach. Ověření vazby na další větev předků - Valehrachy mi dalo také zabrat. Ale ukázalo se, že ti, co v Kovalovicích měli příjmení Valehrach, se jmenovali v Uhřicích Valihrach. Asi kouzlo nářečí. Vše to byly "záhady", které mě přitahují, a které občas nelze řešit obvyklou "logikou". Zejména, když ani kronika Uhřic se o příchodu Valihrachů nezmiňuje.

Rozehnalovi v uhřické kronice

Avšak zpět k Rozehnalům. Vzhledem k tomu, že šlo o starý uhřický rod, s napětím jsem očekával, zda a kdy zachytím nějaké zmínky s tímto jménem spojené. "Před 100 lety (1828) shledáváme již tato jména - Rozehnal..." (s. 34). Důkaz o příchodu Rozehnalů mám pro změnu v ruce už delší dobu. A jde o letitý zápis, který už jsem na blogu zmiňoval.

Martin Rozehnal, syn Karla Rozehnala se přiženil do Dambořic v lednu 1662. Jeho syn, Václav Rozehnal (*1678, Dambořice - †1751, Uhřice) se už ženil (roku 1704) v Uhřicích. Oproti Adamcům a Hudcům, byli Rozehnali starousedlíky ("sausedy") - nejprve z Dambořic (zde existuje soupis poddaných v městečku Dambořice dle lánového rejstříku z roku 1673), pak z Uhřic. Některé "příchody" se zřejmě tradovaly, některé nikoliv.

Kronika zmiňuje v čísle 166 Martina Rozehnala, rolníka, který měl přes 4 ha polnosti (II díl/s. 38).

Pamětní kniha uvádí také seznam gruntů a komu patřily (s. 62). Pravděpodobně se to týká stavu kolem roku 1920 (nynější majitel gruntu) a před rokem 1866 (poslední majitel gruntu). Z Rozehnalů jsou zde můj předek Jakub Rozehnal a jeho vzdálený bratranec Josef (Cyril) Rozehnal (viz. obrázek).

Kompilace ze soupisu gruntů v kronice Uhřic (str. 62 a 67). Zdroj: Web obce Uhřice, Kronika obce, II. díl. Aktualizace 26.2.2018 - Kronika již na webu obce Uhřice k dispozici bohužel není.

Jakub Rozehnal - č. 186, původní č. 27 


Číslo 27 je v kronice vybledlé. Myslím, že jde o mého předka Jakuba Rozehnala (*1833, Uhřice 19 - †1917, Uhřice 27), otce padlého Metoděje Rozehnala. Jako "nynější majitel" je v kronice uveden Josef Rozehnal, Jakubův syn. Ten byl v pořadí až šestým dítětem. Po čtyřech dcerách se Jakubovi narodil prvorozený syn Jakub (*1874), ten však zemřel po 14 měsících života. Pak se narodil právě Josef (*1875), jehož další osud skrývají dosud živé matriky, a který grunt po otci zřejmě převzal.

V Uhřicích jsou "všichni příbuzní se všemi". Jakub Rozehnal měl za ženu Anežku, dceru Josefa Hudce (jehož otčímem byl výše zmiňovaný purkmistr Silvestr Poláček). Jednou ze sester Anežky byla Barbora, který si (pro změnu) vzala Josefa Rozehnala (viz. níže). Osud tomu chtěl, že tyto dvě sestry porodily tři syny, do jejichž života později tragicky zasáhla Velká válka - Metoděje (syna Anežky) a Josefa a Štěpána (syny Barbory).

Josef Rozehnal - č. 113


Josef (pokřtěný jako Josef Cyril) byl otcem Štěpána a Josefa Rozehnalových, bratrů padlých ve Velké válce. Snad je to dobrá příležitost, abych zde na blogu poprvé umístil fotografie, které byly na původním památníku padlým z 1. světové války v Uhřicích, a jejichž kopie jsem získal z Uhřic (fotografie praděda Metoděje Rozehnala je v aktualizovaném článku zde).

Vlevo Štěpán Rozehnal (*1885 - †1916), vpravo Josef Rozehnal (*1896 - †1915), synové Josefa Rozehnala a Barbory Hudec, kteří se nevrátili z Velké Války. Zdroj: kopie získané na Obecním úřadu v Uhřicích.

O grunt přišel Josef Rozehnal podle kroniky (s 67) díky ručení. Jako "nynější majitel" je uvedena Lucie Zelená. Lucie (*1884 - †1941) byla Josefovou prvorozenou dcerou (žádný ze čtyř Josefových synů nepřežil), která se po otcově smrti provdala (v roce 1908) za Martina Zeleného ze Žarošic. Lucie Zelená byla tou, kdo iniciovala pátrání po zmizelém bratru Štěpánovi Rozehnalovi až k uzavření, kdy byl nezvěstný Štěpán prohlášen za mrtvého.

A jak se dalo o grunt přijít? Pamětní kniha to popisuje (s. 70). "Tenkrát to nedalo moc práce - přijít o grunt. Když měl otec několik dětí, nemohl je gruntem podělit, ten mohl dáti jen jednomu, který těm ostatním musil splatit. Splátky byly směšně malé: 200-400 šajnů. Co s tím mohl počíti? Byli chudáci! Ale ten co zdědil grunt s výměrou a několika takovými splátkami, byl také chudák. Tenkrát byly peníze velmi vzácné a opatřit si je šlo velmi těžko. Jediná záložna byla I. moravská záložna v Brně, ale vypůjčit si odtud nebylo tak jednoduché! Bylo potřeba soudního odhadu pozemků - a to stálo peníze. A jinak si mohl vypůjčit - jen od žida! Když si vypůjčil 200 zl, žid si strhl zrovna 50 zl na úroky; a když přišel o prodloužení, musel podepsati už dlužní úpis na 300 zl - a už to šlo! Štěstí měl, kdo se z té kličky ještě dostal ven!"

Rozehnala domácí nepoznali, "ani dyž byl celé deň doma"


Další malou zmínku o blíže neurčeném Rozehnalovi najdeme v kronice na str. 75. Je jedním z Rozehnalů, kteří se vrátili z vojny domů. Byla to však jiná vojna - v 19. století.

"Tenkrát bývala jinší vojna než včíl; dom sa vrátil až za kolik roků - a furt se válčilo; když přišel Rozehnal z vojny nepoznali ho domácí, ani dyž byl celé deň doma."

Útržek z uhřické kroniky, str. 75. Zdroj: Web obce Uhřice, Kronika obce, II. díl. Aktualizace 26.2.2018 - Kronika již na webu obce Uhřice k dispozici bohužel není.

Není jasné o jakou "vojnu" šlo. Je to v části vyprávění, která hovoří o tom, že "tenkrát" bývali vojáci v dědině  a okolních dědinách skoro každý rok přes léto. Pro obec bylo velkým břemenem, že každý sedlák musel mít pro vojenské koně nachystanou čistou maštal. Zato kluci se na vojáky prý těšívali. Když pomohli s koňmi, mohli se na koních svézt. Možná se těšila i děvčata, ale ta to raději nikomu neříkala.

Obecní sluha Rozehnal


Kniha Čtení o Uhřicích se v mnohém odkazuje na Martina Jandla, "nejvýraznější postavu 19. století v Uhřicích". To on po sobě zanechal svědectví v podobě Pamětní knihy Uhřic. V letech 1864 až 1867 byl zvolen starostou. Za jeho úřadování je zmíněn jeden z Rozehnalů, který byl obecním sluhou. Čtení o Uhřicích (s. 62-63) k tehdejšímu starostovi Jandlovi a "aféře" s obecním sluhou poznamenává: "Miloval pořádek, měl prý dobré srdce, ale byl přísný. Chasu údajně vyplácel po staru na dubové lavici. Pamětníci vzpomněli jeho neoblomnou povahu. Starý obecní sluha Rozehnal se prý za jeho starostování ustrnul nad provinilcem; místo toho, aby ho zavřel, viníka pustil. Jandl se proto prý rozkatil, sluhu vsadil do šatlavy a navíc přivázal." Je to přepis ze záznamů pamětní knihy (2. díl, str. 128) - pdf ke stažení).

Kdo z Rozehnalů mohl být oním "starým obecním sluhou" si netroufám odhadnout. Z mých předků dožil za starostování Martina Jandla Jiří Rozehnal (†9. ledna 1863), ale ten byl čtvrtláníkem v Uhřicích. Zemřel podle matriky ve věku 67 let.

Snad je patrné, že uhřická kronika vykresluje poutavý a plastický obrázek této malebné obce na Kyjovsku. Popisuje, jak se žilo a "jak to chodilo" ve vsi za starých časů. Je to pro mě cenný zdroj poznání, za nějž jsem velmi vděčný.

Vstup ke stažení uhřické kroniky vypadá jednoduše. Tři díly si můžete stáhnout ve formě .pdf přímo do počítače. Zdroj: http://www.uhrice.cz/kronika_obce.phpAktualizace 26.2.2018 - Kronika již na webu obce Uhřice k dispozici bohužel není.

O kronikách více

Pokud vás zajímá o (obecních) kronikách více, zde je několik odkazů a zdrojů.

Budu rád, když doplníte své vlastní odkazy a příběhy, např. na Facebook MY ROOTS nebo do komentářů pod článkem. Na jakou největší "perličku" v rodokmenu jste díky kronikám přišli? Co pro vás kroniky znamenají? Vedete si třeba rodinnou kroniku?


10. 5. 2017

S kostelem sv. Anny v Polance to nebylo "jen tak"

Aktualizace 12.3.2018 - na konci článku

Při cestách přes Polanku nad Odrou poslední měsíce sleduji, že věž tamního kostela sv. Anny je dočasně oblečena do nového hávu. Konečně jsem si ji vyfotil a napadlo mě podívat se, jaká je vlastně historie tohoto kostela a kdo byli mí předci z Polanky, kteří stavbu kostela pravděpodobně zažili.

Kostel sv. Anny v Polance nad Odrou 7.5.2017. Zdroj: vlastní foto. Další fotky (nejsou moje) z opravy věže kostela najdete na webu Ostravy zde.

Josef Franek a Frankova kaple

Martin Juřica v knize Ostravské svatostánky, aneb Kostely, kaple a modlitebny církví rozličných poznamenává, že iniciátorem výstavby kostela byl původně sedlák Josef Franek. Údajně byl bezdětný a svým nastřádaným majetkem chtěl přispět buď ke stavbě kostela nebo kaple. Investoval prý 700 zlatých do nákupu stavebního kamene, s úmyslem postavit kostel při místní škole. Jeho záměr se však nesetkal s podporou místních občanů a Josef Franek odvezl kámen na svou parcelu do Dolní Polanky.

Proč tomu tak bylo je těžkou soudit. Frankovi nebyli "polanečtí". Nepátral jsem po tom, odkud přišli. Jejich statek se nacházel v čísle 10, což potvrzuje i mapa indikační skici z mapování pro Stabilní katastr z roku 1836. Jako majitel je zde uveden Mathias Frank (Matěj Frank). Bylo to ob jeden pozemek vpravo od statku mého předka Valentina Friedela.

Statek Matěje Franka, 1836. Cesta pod statkem je dnešní ulice Anny Letenské v Polance, která v těch místech vede kolem současného hřbitova. Zdroj: Ústřední archiv zeměměřictví a katastru.

Statek na přelomu 18. a 19. století obhospodařoval František Dluhoš. Mathias Frank, otec Josefa Franka, koupil grunt č. 10 v Polance dle smlouvy 20. února 1817. 

Koupě statku v Polance 10. Kupcem byl Mathias Frank. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, Velkostatek Bravantice, inv. č. 21, sign. A 3-7, fol. 26. 

V roce 1818 se zde již narodila jeho dcera Magdalena (provdala se v roce 1839). Byla první polaneckou rodačkou z rodu Matěje Franka a jeho manželky Terezie. (Měli ještě syna Ondřeje, který se v Polance tak oženil).

Magdalena Frank se narodila 28. října 1818 (100 let před vyhlášením samostatného Československa) v Polance č, 10, již na statku Matěje Franka. Byla mladší sestrou Josefa, který původně inicioval stavbu kostela v Polance. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 336, sign. Bi X 1, s. 185.

Po tom, odkud do Polanky přišel Matěj Frank (a kde se zřejmě narodil jeho syn Josef), jsem příliš nepátral. Nebylo to v Polance. Matěj Frank, Josefův otec, zemřel 29. května 1845, jeho manželka Terezie o řadu let později - 28. září 1862.

Když Josef Franek neuspěl s ideou kostela u školy, stavitel Dluhoš mu postavil kapli na pozemku, který vlastnil Franek. Kaple byla relativně velká. Měla kůr podepřený čtyřmi sloupky, kazatelnu a dokonce i varhany od sedláka Klapucha. Byla dokončena r. 1879, říká se jí Frankova kaple.

Iniciátor Josef Franek zemřel 11. dubna 1879 ve věku údajně 70 let. Bylo to v Polance č. 10.

Zápis z matriky zemřelých - selský výminkář Josef Franek, syn sedláka Matěje Franka, sedláka z Polanky, zemřel ve věku 70 let. Zdroj: ZA Opava, Digitální archiv, inv. č. 343, sign. Bi X 8, fol. 48.

Pokud se narodil kolem roku 1809 bylo to ještě v době, kdy jeho otec v Polance nehospodařil. Není jisté, zda se dokončení kaple a "převzetí díla" osobně dočkal. Každopádně Frankova kaple se nachází u hřbitova. V současné době je zde smuteční síň. Jak vypadala kaple roku 1930 ukazuje obrázek z webu Stará Polanka.

Frankova kaple v roce 1930. Zdroj:web Stará Polanka.

Článek byl hotov a jel jsem přes Polanku znovu, tak jsem si byl Frankovu kapli vyfotit. Sluníčko zmizelo a objevila se ocelová mračna...

Foto 10.5.2017.


Kostel sv. Anny

Frankova kaple byla výsledkem pokračujících snah o stavbu svatostánku v Polance. Další pokračování měly události až v roce 1882, tři roky po smrti Josefa Franka. To byl založen Spolek stavební kostela v Polance. Martin Juřica píše, že výraznou částkou 40 000 zlatých přispěla také Karolina hraběnka z Beroldingen (zřejmě šlo o hraběnku Larisch-Mönnich, svobodnou paní ze Lhoty a Karviné, která se v roce 1823 provdala za Josefa Ignáce hraběte z Beroldingen, pána na Gündelhartu a Hornu, generálporučíka Würtemberského království, ministra zahraničí a královského domu, doživotního člena stavovské komory . zdroj: Genealogie Larisch)Na základě rozhodnutí olomouckého arcibiskupa landkraběte Bedřicha Egona z Fürstenberka z 15. července 1889 byla v Polance ustanovena samostatná duchovní správa. 

Jednání o výstavbě vlastního kostela započala v roce 1891. 20. ledna 1892 byl posvěcen základní kámen nového polaneckého svatostánku. Věci však nešly tak hladce jak by zainteresovaní a věřící očekávali. Stavba kostela se od počátků potýkala s různými stavebními potížemi. Bylo třeba zpevnit základy dubovými piloty. Stavba byla zakládána na "tekutých píscích". Kostel byl dokončen až o rok a půl později. 26. září 1893 byl posvěcen kříž na vrcholu věže. 

Přišla však nenadálá rána osudu. V ranních hodinách 4. října 1893 se kostelní věž, údajně za velkého hukotu, zřítila! Po této události nechal majitel panství, Gebhard Bernhard Karl kníže Blücher z Wahlstadtu, vybudovat u kostela malou provizorní zvonici. Zemská vláda ovšem rozhodla o vybudování nové, nižší kostelní věže, a to na náklady stavitelů - z velké části knížecí rodiny. Byla tedy postavena nová kostelní věž, vysoká pouhých 22 metrů.

Gebhard Bernhard Karl kníže Blücher z Wahlstattu byl manželem Marie Larisch-Mönnich, dcery Anny Marie Tekly z Mönnichu, nemanželské dcery Jana Václava z Mönnichu.

Tehdy však kníže Blücher, v reakci na rozhodnutí zemské vlády, prohlásil kostel za svůj soukromý majetek a nechal jej obehnat dřevěným plotem, který bránil lidem v přístupu do kostela. Kostelní zvony byly umlčeny a hodiny zastaveny. Tento stav trval až do roku 1898. Tehdy kníže (za odstupné 30 000 zlatých) nechal zrušit ohradu a kostel opět zpřístupnil. Kostelní zvony po odmlce rozezněly ve čtvrtek 1. prosince 1898. Slavnostní posvěcení kostela se konalo až v novém století - 22. dubna 1900. Bylo to dlouhých 8 let od chvíle, kdy byla započata jeho stavba.

Tuto dobu z mých předků v Polance prožíval Antonín Friedel, můj praděd, narozený v Polance roku 1871. Jako dítě byl svědkem stavby Frankovy kaple. V roce 1898, kdy se v prosinci opět rozezněly zvony kostela, už byl ženat a bydlel na Světlově (dnes součást Krmelína) nebo ve Výškovicích. Do Polanky se vrátil až mezi roky 1901-1904. Ostatně, jeho stopu a stěhování jsem sledoval v článku




Kostel sv. Anny v "obvyklém" pohledu. Vyfotit jej bez drátů el. vedení není z některých úhlů pohledu možné. Zdroj: Hrady.cz


Obecní kaple

S kaplí, tentokrát obecní, je spojen život praděda Antonína (jeho fotografie z vojenských let doprovází Facebook stránku blogu MY ROOTS). Antonínův syn Alois (můj děd) se totiž narodil v roce 1908 v Polance č, 255, ale při sčítání lidu žili s rodiči v domě, který byl obecním hostincem a nachází se vedle "obecní kapličky", oficiálně kaple Blahoslavené Panny Marie. Bylo to pár let, kdy se můj předek Antonín Friedel vrátil do Polanky, rodiště svých předků.

Obecní kaple v Polance, za ní dům, kde žil můj praděd Antonín Friedel při sčítání lidu v roce 1910. Foto z roku 1957. Zdroj: web Stará Polanka.

Podle Wikipedie, týkající se římskokatolické farnosti v Ostravě-Porubě "...v roce 1829 nechal bravantický duchovní Maxmilián Lukovský v Horní Polance vystavět kapli svatého Jana Nepomuckého, vysvěcenou roku 1833. Na jejím místě pak byla v letech 1861–1862 postavena dosud existující obecní kaple Blahoslavené Panny Marie, jež byla vysvěcena v roce 1867." I tato kaple byla před několika týdny zrekonstruována. Byla odstraněna omítka a "nahozena" nové, bílá.

Na přelomu 19. a 20. století se mí předci od Polanky víceméně odpojili (zato dcerka je tam teď "jako doma" a má v Polance řadu kamarádek a kamarádů). Po roce 1910 odešli do Moravské Ostravy...

Foto 10.5.2017.

Dovětek

Lešení neobepíná kostelní věž poprvé. V roce 1965 se například opravovala omítka a dobová fotografie ukazuje festovní lešení.

Lešení kolem věže kostela v roce 1965. Lešení stavěl Metoděj Hurník. Zdroj: web Stará Polanka, kde najdete další dobové fotografie kostela sv. Anny v Polance.

Dominanta obce, kostel sv. Anny v Polance nad Odrou je kulturní památkou Ministerstva kultury ČR. Je památkově chráněn od 2.12,1998, tedy od stoletého výročí "znovuuvedení do provozu".

Na mapě najdete kaple v Polance poměrně blízko od sebe.

Kostel na výřezu mapy není, našli byste jej vlevo nahoře, cestou dále z Polanky na Klimkovice. Zdroj: Mapy.cz


Literatura:
  • JUŘICA, M. Ostravské svatostánky, aneb, Kostely, kaple a modlitebny církví rozličných. 1. vyd. Ostrava: Repronis, 2006. 40 s. ISBN 80-7329-116-9.

Aktualizace 12.3.2018

Takto vypadá kostel po opravě.


Kostel v Polance po rekonstrukci, když zmizela část lešení z věže. Co na něj říkáte? Zdroj: vlastní foto, 9.3.2018